Tam, kde najde jen pes
26.10.2019 23:19
Tam kde najde jen pes
Pavel Morávek
Máme za sebou praktické nasazení, které bylo ve všech ohledech jedinečné a je zároveň i jedním velkým příběhem. Příběhem, ve kterém najdete obrovské nasazení každého jednoho záchranáře i dobrovolníka. Příběh, ve kterém se ukazuje obrovské psí srdce a hlavně příběh, který dokazuje, že naděje umírá jako poslední. Ale začněme pěkně od začátku.
Je pátek večer a s Františkem ukončujeme své zapojení do atestace MV na severu Moravy. Ve chvíli, kdy se všechno chýlí ke konci, jsme povoláni na pátrání na Českolipsku. Vše potřebné máme s sebou, takže během okamžiku vyrážíme. Cesta je dlouhá, ale utíká rychle. V okolí Turnova nám operační hlásí, že je osoba nalezena. Je sobota, okolo jedné ráno a my se tak stahujeme do svých domovů k rodinám, které se těší na společný víkend. V sobotu večer ve 23.20 nám ale naše plány mění operační. Jsme povoláni na pátrání po pohřešovaném cyklistovi v Oldřichově v Hájích. Hejničáci vyráží prakticky okamžitě, já také během pár minut. Auto mám ještě doma z posledního výjezdu, po cestě vyzvedávám ještě Lenku a chvilku po půlnoci jsme na místě.
Informace jsou již zjištěné, poslední hlášená poloha přímo od pohřešovaného je Viničná cesta a svodidla v dohledu. O naší práci nic vysvětlovat nemusíme, velitel zásahu je ze společných cvičení informován a ví vše o možnosti našich psů. Psovodi si rozdělují celou Viničnou cestu do čtyř úseků a začínají rychloprůzkum. Zbylé JPO a policisté prohledávají druhou stranu silnice a okolí svodidel.
Pokračujeme poměrně rychle. Autem se přesouváme na svá místa. V prvních cca dvou kilometrech Viničné jsou nasazeni dva psovodi, zbytek jdeme po jednom s technickou podporou. Vítr vane krásně z vrcholu hřebene a během dvou hodin je rychloprůzkum ukončen. Vracíme se tedy na štáb a sedáme nad mapu. Přítel pohřešovaného, který s ním byl v kontaktu a strávili spolu i část cyklovýletu je stále na místě a tak těžíme další podrobnosti, konkrétně trasu výletu a místo společného rozchodu. Když si vše spojíme dohromady, vychází nám jako nejlogičtější zelená trasa, která jako jediná vede ze zmíněných míst na Viničnou. Vše jde zase rychle. Dva psovodi odjiždí autem a zastavují za konci zelené trasy, jeden psovod jim jde naproti. Jeden dále propátrává okolí Kozy a silnice. To už je okolo půl čtvrté ráno. Rojnice prohledávají další úseky v okolí. V tuhle chvíli jsou všichni psi stále bez reakcí a unavení. Snahy o zjištění poslední polohy telefonu jsou stále marné, takže velitel zásahu akci ukončuje a my se vracíme domů. Staráme se o psy a okolo půl sedmé ráno jsme v posteli.
Telefon a siréna Fireportu. Tuším co se děje, ale stále napůl spím, takže jsem v pohodě. Venku je světlo, koukám na telefon, je něco po deváté a pátrací akce se znovu rozjíždí. Spím stejně v hasičském, skoro tak jak jsem přišel, takže vše jde zase velmi rychle, vyzvedávám připravenou Lenku, Frantíci už jsou na místě a během hodiny jsem všichni na štábu. Oblast se rozšiřuje, přijíždí další jednotky a dobrovolníci. Důvěra je velká, taky trošku svazující, ale do prohledaného se již nevracíme a rozšiřujeme oblast pátrání směr Olivecká hora a dále po zelené směr Poledník. Právě na zelenou je opět nasazena část psovodů, kteří jdou proti sobě. Desítky dalších záchranářů tvoří rojnice a prohledávají další úseky. Mapa z prvního dne je již celá pokreslená a tak se na vrata hasičárny vyvěšuje další a pátrání se více a více směřuje do Jizerek. Místo telefonu je stále nejasné, další informace spolu nedávají smysl, nikdo moc netuší, kde se dá ještě hledat. Máme v nohou spoustu kilometrů, začínám pochybovat o spolehlivosti unaveného psa. Dáváme jim do úseků motivační figuranty. Můj Chester avizuje, rozbíhá se až po povzbuzení, značí spolehlivě. Schovám se Janě, její pes neomylně označí a je odměněný. Pochybnosti jsou trošku rozpýleny, ale vím, že musím ještě více sledovat psa. Prohledáváme další úsek, ale začíná se opět stmívat. Nemáme nové informace, žádné místo nedává veliteli zásahu důvod, proto nasezení rojnic v noci. Naši psi už mají dost, takže hlásíme na operační svůj návrat na základny. Je neděle večer, padáme na ústa, staráme se o psy a do půlnoci jsme v postelích. Probouzíme se do normálního pracovního dne a začínáme řešit povinnosti a resty. Je něco po deváté a zvoní opět známý zvuk. Dozvídám se, že se pátrání znovu rozjíždí a jsou nové informace. Odmítnout nelze, máme informace od začátku, máme zpracované mapy a trasy. Svoláváme se a jedeme. Hejničáci jsou na místě dříve, já se vracím pro psa, ale majáky mi přeci jen cestu usnadňují a po desáté jsem zase na štábu.
Zjišťujeme nové informace a i sílu sítí sociálních sítí. Podařilo se najít svědky, kteří pohřešovaného viděli na zelené cestě. Zelené? Tam byli jen psovodi, co psovodi, část jsem dělal já sám. Zamrazilo mě, prosím velitele o možnost návratu na místa slabých reakcí, beru s sebou Lenku jako doprovod a vyrážíme. Zbytek se zase vrací zpět k Viničné a psovodi dělají z druhé strany celou zelenou cestu kolem Poledníku. Na mě dolehlo nevyspání a stres, a po dojezdu zjišťuji, že jsem nechal část vybavení na hasičárně. Sahám pro náhradní do auta a vyrážíme znovu po zelené. Po pár stech metrech telefon. Tuším při jakých příležitostech se nepoužívá vysílačka, ale právě telefon, a tak ho s obavou veliteli zásahu zvedám. Našlo se KOLO. Kde? U zelené, kde? Domlouváme se nad mapou a já prosím o souřadnice. Lenka je zpracovává. Je to u zelené, ale několik set metrů od ní. Nejde popsat větší souběh úlevy a napětí.
Krátká porada, zjištění polohy zbytku psovodů. Jedna skupina jde ke kolu ze shora, já s Lenkou z Viničné cesty. Cestou potkávám rojnice a trošku se stáčím. Místa poznávám, neprůchodné kameny jsou ideální místo pro hasičské zkoušky. Tak za půl hodiny jsem všichni u kola. Je zaklíněné mezi balvany uprostřed skoro kilometrového pruhu kamenů u koryta potoků. Cesta nevhodná i pro horolezce.. Prohledáváme okolí a bez reakcí. Sedíme tam, teď už nedává smysl vůbec nic. Pijeme, jíme poslední zbytky čokolád a přemýšlíme co dál. V tom mi přišla SMS. Jsou v ní souřadnice posledního použití mobilu. Dáváme do GPS - vzdálenost necelých půl kilometru. Vytváříme spojnici s naším místem a jde to směrem k cestě. Tvoříme rojnici psů, za námi jsou pěší a vyrážíme. Za chvilku jsem v bodě, cesta absolutně neschůdná, reakce žádné. Čekám na zbytek, rovnáme se a vyrážíme. Za chvilku slyším ve vysílačce Frantu, že někde značí pes. Chvilku tomu věnuji pozornost, nic se dál neděje. Ale ani ne po deseti minutách přichází potvrzení nálezu, pán je živý. Uran ho nabral z velké dálky ve chvíli kdy ho podešel, a psovodovi to opravdu celou dobu trvalo než se v náročném terénu k osobě dostal. Běžím tam také, osoba je zapadlá mezi kameny a komunikuje. Pak už šlo vše podle mnohokrát secvičených scénářů. První pomoc, nahlášení souřadnic pro vrtulník. To už je u nás i horská služba a osobu si přebírají. Vrtulník je tu v mžiku, spouští záchranáře a odlétá si připravit podvěs. Za chvilku je zpět a osoba nám mizí ve výšce nad našimi hlavami.
Vracíme se k autům a míříme domů, dobít všechny baterky, včetně našich a psích. Doplnit a znovu připravit auto, aby nás další výjezd nepřekvapil. Hrdina dne dostává za odměnu svůj milovaný rohlík.
Na našich tvářích jsou vidět slabé úsměvy, ale to hlavní se děje uvnitř. Úleva, štěstí a hlavně ujištění toho, že všechny ty dny kdy někam jezdíme a běháme po lese, mají smysl. A hlavně, že naděje umírá opravdu jako poslední!